Reklama
 
Blog | Hana Farkašová

Blízkost smrti, blízkost učitele žít

Smrt je běžná součást každého lidského života. Je to fakt, který denně ohlašuje svoji reálnou a neúprosnou přítomnost – vždy, všude, nehledě na osobu, nehledě na její postavení či psychickou připravenost. To, co nás činí nepřipravenými však není naše smrtelnost. Je to způsob náhledu, jakým smrt chápeme, vnímáme a prožíváme.

Poslední dobou si všímám okolností, jež můj dosavadní postoj k životu v západní kultuře silně znepokojily. Jedná se o pohled, jakým vnímáme své tělo, děje okolo nás a v souvislosti s tím i vlastní smrtelnost.
Denně sledujeme reklamy na krémy proti vráskám, dietní pilulky spolehlivě transformující i člověka s naprosto vadným stravováním v štíhlou filmovou hvězdu, sledujeme jak se celebrity běžně kamarádí s plastickými chirurgy a svěřují jim své stárnutí a náznaků neduživosti, díváme se na všechny ty zaručeně účinné prášky s roztodivnými jmény a dlouhosáhlými latinskými jazykolamy, o jejichž původu a účinku na lidské tělo se můžeme jen dohadovat… Chceme touto novodobou mumifikací uchovávat svoje těla co nejdéle a co nejkvalitněji i za cenu zdraví.
Konzumujeme majetek ve velkém – luxusní auta, rodinné vily s mnohanásobně více pokoji než je naše rodina dvakrát, drahé šperky a ještě dražší oblečení, nejnovější mobilní telefony se zabudovanými foťáky, abychom vše co uvidíme mohli mít, mohli VLASTNIT, mohli konzumovat. Proč chceme tolik konzumovat? Hlavním a samozřejmě skrytým důvodem je touha po fyzické nesmrtelnosti – neschopnost vyrovnat se se stárnutím a následnou smrtí je hluboko zakořeněná ve většině západní společnosti. Máme nutkání nezřízeně jíst – jako bychom si fyzickou hutností našeho těla upevňovali kontakt s denní realitou, se životem. Máme nutkání soustředit veškeré své životní úsilí na získávání a shromažďování majetku. Proč studujeme? Ne protože nás to baví a díky svému životnímu přístupu dokážeme použít i nepraktickou znalost velice prakticky, ale protože je náš obor v kurzu a jednou z něj vytřískáme mastné sumy. Co s těmi penězi pak budeme dělat? Koupíme svým potomkům auta, byty a nejnovětší techniku. Proč by se museli snažit sami, proč by měli brát zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou?
Ohniskem tohoto trendu je fakt, že hmotné věci, věci, které koupíme, shromáždíme a uchováme tu zůstanou i poté, co zemřeme. Máme tendenci stavět si na nich image – stotožňovat se s nimi. Jako bychom mohli dosáhnout jejich (a tedy i vlastního) trvání. Je to děsivě prosté – dýcháme a pak… najednou nedýcháme, už nejsme.
To je to, co v nás budí strach.

Kladla jsem si otázku – když masy lidí vede strach ze smrti k tomu, že vyznávají kult vlastnictví, umělého mládí a divokého života, často provázeného přejídáním, alkoholem a nebezpečným sexuálním životem, jak se vyhnout té životní plytkosti, umělosti, nezodpovědnosti a falešné sebedůležitosti za podmínky neextremizace stylu života (např. asketismus)?
Odpovědi jsem našla ve východní filosofii a ač člověku doporučují změnu zacházení s vlastním životem od základu, je to přístup natolik historicky zakořeněný, že jeho zásadní účinek na lidský život je nevyvratitelný a použitelný i v běžném životě na západě.

Zaměřila jsem se především na buddhismus, jež je charakteristický vírou v posmrtný život, absolutní zodpovědnost za svoje činy až do nejjemnějších důsledků, převtělování a možností znovuobjevit lidský potenciál, znovunabýt přirozenou důstojnost lidského života a sámi si určit rytmus a směr, kterým se chceme posouvat.

Tibetský buddhismus a jeho pojetí smrti je velmi specifické. Konkrétně hlásá, že nejenom lidský život, ale vše okolo nás je založeno na pomíjivosti. Nic není stejné, ani když to tak vypadá. V každé setině sekundy je všechno jiné, vše se mění i když my to okem nevidíme. Základní jednotkou bytí je tedy proměnlivost a nestálost.
Člověk tím, že se upíná na vlastní nesmrtelnost, upadá do otroctví kultu iluze. Čas každého jednotlivého člověka zde na Zemi je drtivě krátký. Náš život utíká v minutách, utíká v sekundách, ale my sedíme u televize a díváme se na seriály. Nebo naopak – jsme uspěchaní, nakládáme s vlastním časem násilně a snažíme se všechno udělat najednou. Většinou děláme všechno najednou tak hekticky, až nakonec neuděláme vůbec nic, natož potom pořádně.
A jakmile přijde smrt blízkého, jsme plni palčivé lítosti nad hořkostí a krutostí života.
Naše tělo totiž nemusí stonat, nemusí být nemocné. Může se z ničeho nic porouchat, může nastat nečekaná okolnost, která ukončí jeho plahočení životem. Jeden den jsme v pořádku, druhý den už nejsme. A nejhorší je to, že přítomnost smrti si není schopno plně uvědomit nejenom mládí, ale ani věk zralý a stáří!
Jediné, co nám v proměnlivém světě plném nečekaných událostí, života a smrti, zbývá, je přítomnost. Jediné, co nám zbývá je současná chvíle, právě teď. A teď…
Současná chvíle je jediný opravdový moment, kdy žijeme. Každé chvíle si musíme cenit jako největšího pokladu světa, stále si být vědomi, že žijeme právě teď a každý moment prožít jako ten poslední, neboť – budoucnost je nejistá.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama